JOSEF MÜHLBERGER
4. 1903 Trutnov – 2. 7. 1985 Eislingen/Fils spisovatel, překladatel, literární vědec a novinář

Narodil se v dubnu 1903 v Trutnově (Střední předměstí čp. 145) ve smíšené česko-německé rodině. Jeho otec Josef byl poštovním úředníkem a pocházel z Dolního Maršova. Matka Anna, rozená Irzingová, byla Češka pocházející ze Šumavy. K českému jazyku a kultuře ho vedla zejména babička z matčiny strany. Po studiu na trutnovském německém gymnáziu v letech 1914–1921 vystudoval slavistiku  a  germanistiku  na  Univerzitě  Karlově  v  Praze,  kde  promoval  v  roce  1926.  Doktorát z  filozofie  získal  za  práci  o  poezii  česko-německých  básníků.  Následoval  roční  pobyt  na  univerzitě v Uppsale ve Švédsku, kde studoval dějiny umění a filozofii.

Přestože jeho tvůrčím jazykem byla němčina, Mühlberger se naprosto samozřejmě pohyboval v obou kulturních kontextech, v českém i německém. První Mühlbergerovou prací byl útlý spis o historii Trutnova. Z raných děl jmenujme například Ďáblovu bibli (Die Teufelsbibel, 1925), Básně (Gedichte, 1926) či Zpívající svět (Singende Welt, 1929). Mezi jeho nejslavnější práce patří romány Hus v Kostnici (Huss im Konzil, 1931) a především Chlapci a řeka (Die Knaben und der Fluss, 1934), který pochválil i Hermann Hesse. V roce 1937 obdržel od prezidenta Edvarda Beneše Herderovu cenu.

Byl zakladatelem a redaktorem literárního časopisu Witiko, který vycházel v letech 1928–1931 a ve kterém bořil předsudky sudetských Němců vůči české kultuře. Jako odpůrce nacionálního egocentrismu získal velmi rychle úctu a sympatie pražských autorů, především Maxe Broda. Brzy nato přišla vynucená publikační odmlka prodloužená až do roku 1947. Za své demokratické smýšlení a kladný postoj k Čechům nesměl již před rokem 1938 v Německu uveřejňovat své práce, bylo zakázáno uvádět jeho divadelní a rozhlasové hry. Na konci léta 1940 došlo na Mühlbergera udání kvůli homosexuálnímu jednání a od října 1940 do dubna 1941 byl vězněn. Aby se vyhnul další perzekuci, musel vstoupil do německé armády a sloužil v různých částech Evropy (Dánsko, Rusko, Itálie, Lucembursko). Konec války jej zastihl v americkém zajateckém táboře. Po návratu do Trutnova zažil vyhnání svých krajanů. Dopisem adresovaným přímo prezidentu Benešovi se v září 1945 snažil zachránit svoji cennou knihovnu a rukopisy. V Trutnově mohl zůstat, ale nakonec dobrovolně odjel v odsunu antifašistů v srpnu 1946 i se svou knihovnou. Transporty organizoval spisovatelův bratr Alois Mühlberger, významný sociálnědemokratický politik, předválečný místostarosta Trutnova a středoškolský učitel. V Trutnově dožila pouze jejich matka.

Od roku 1956 působil v Eislingenu v Bádensku-Württembersku. Začal znovu tvořit a významně přispíval uměleckému a kulturnímu životu jihoněmeckého regionu. Zaměstnán byl jako redaktor v Neue Württembergische Zeitung. Získal řadu kulturních ocenění, k nejvýznamnějším patří Cena Adalberta Stiftra a Eichendorffova cena. V roce 1974 mu byl udělen Spolkový kříž za zásluhy první třídy. Od roku 1977 mu náležel titul profesora. Zemřel v červenci 1985, je pochován na malém hřbitově ve vesničce Bärenbach.

Města Trutnova se přímo dotýká povídková kniha Kde jsem byl doma (Wo ich daheim war), Krkonoším pak věnoval román Světlo nad horami (Licht über der Bergen). Jeho tvorba je mimořádně bohatá, z poválečných prací zmiňme například povídku Šibenice na vinici (Der Galgen im Weinberg, 1951), tragédii Requiem (1953) či román Bogumil (1980). Neméně významné jsou jeho práce literárněhistorické (například Dějiny německé literatury v Čechách 1900–1939, 1981 a Dějiny české literatury z roku 1970).

Mühlberger,   jenž   se   celý   život   snažil   být   jakýmsi „prostředníkem“ mezi českou a německou kulturou, tím, který usiluje o sblížení mezi Čechy a Němci, intenzivně pracoval v duchu svých pevných postojů. Smysl spatřoval v harmonii, v soudržnosti a smíření. Pociťoval jako dar, že vyrostl a žil v zemi dvou národů: „Jak však tento dar obě strany využily? … Může se vynořit otázka, zda je dnes oprávněné  hovořit  o  mozaice  německo-slovanských  vztahů,  mozaice,  kterou národnostní nepochopení na obou stranách proměnilo v hromadu střepů. Přesto o ní hovořím, protože v budoucnu by takové poznání a taková slova mohly být potřebné.“