V povídce Korzo zachytil Mühlberger dennodenní rituál předválečného Trutnova. Až do podzimu roku 1938, kdy bylo korzo zrušeno, se trutnovští občané úderem šesté hodiny každý den scházeli na náměstí, aby zde v pomalém tempu chůze probrali novinky či nezávazně porozprávěli o každodenních událostech.
Jak píše Mühlberger, Korzo – to byla velká městská rodina. Ať už bývalo tma nebo ještě světlo, ať pršelo nebo sněžilo, vydávali se všichni do města, utíkali, jestliže se zpozdili, jen aby na korzo, kterému jsme my mladí říkali buml, dorazili včas. Korzo se odehrávalo na našem hlavním velkém náměstí, které – ač bylo obdélníkového tvaru – se nazývalo rynek.
Ať už bývalo tma nebo ještě světlo, ať pršelo nebo sněžilo, vydávali se všichni do města, utíkali, jestliže se zpozdili, jen aby na korzo, kterému jsme my mladí říkali buml, dorazili včas. Korzo se odehrávalo na našem hlavním velkém náměstí, které – ač bylo obdélníkového tvaru – se nazývalo rynek. Korzo bylo ukazatelem času nejen v rámci dne, ale během roku. Zde jsme prožívali střídání dne a večera, sněhových metelic a tepla jara, vlídné podzimní večery, prodlužování dne. Trůny padaly a říše se hroutily, ale korzo tu bylo dál.
„Všichni“: to jsme byli my mladí lidé, ale i naši mladí učitelé, úředníci, obchodníci, lékaři a advokáti a vůbec kdekdo z města, kdo tímto večerním korzem končíval svůj den. Člověk tu potkal, koho potkat chtěl; chyběl-li ten či onen, postrádali jsme ho. Procházejíce se jsme v hovorech nechali doznívat den, jedny záležitosti byly dořešeny nebo jiné nadhozeny, člověk se s tím či oním poradil, vážně a důkladně se probíraly problémy, politické názory, vyměňovaly první pohledy, k tomu všemu dávalo to opakované setkávání příležitost. Nejeden milostný vztah, nejedno manželství tu bylo počato.
V Mühlbergerových povídkách se objevují svérázní lidé i zdánlivě obyčejné věci, na které nemohl zapomenout. Tak je jednou hrdinou jeho vyprávění starý stůl, ke kterému rodina usedala při společných večeřích, jindy zas žebravý muzikant. Mezi plejádou postav a postaviček předválečného Trutnova se objevuje i řada známých osobností – básníků, sochařů a malířů (například Hieronymus Siegel, Emil Schwantner, Wenzel Labus). Ty Mühlberger potkával především v kavárnách a hospodách, zvláště v kavárně Continental a v tzv. jedové chýši – Schwejdarově vinárně. Tvořili zvláštní Múzickou stolní společnost, jak se také jmenuje jedna z povídek vzpomínkového cyklu.